Jak se učí bluegrass v Americe

Článek převzatý z Bluegrassových listů 25/4 – čtvrtletního magazínu Bluegrassové asociace České republiky, který dostávají poštou všichni členové. Přidej se zde. 

V minulém čísle Bluegrassových listů jsem si rád přečetl rozhovor s bratry Turnerovými – účastníky letošního Steve Kaufman’s Acoustic Kampu*, který se konal v červnu 2025 v Maryville, Tennessee. Říkal jsem si, že by některé čtenáře mohlo také zajímat, jak jsem Kamp vnímal já – jeden z 28 lektorů. Pro kluka, který vyrůstal v devadesátých a nultých letech na českých a později amerických bluegrassových nahrávkách, tohle byla výjimečná příležitost a dřív něco nepředstavitelného.

Nestalo se to samozřejmě ze dne na den. Na dílnách učím od roku 2004. Nejdřív to byly akce, které pořádá Petr Brandejs, a před 10 lety jsem začal organizovat vlastní dílny, kterých již proběhlo více než 40. Kromě toho mám zkušenosti s výukou na dalších zahraničních dílnách, např. ve Španělsku, Švédsku, Německu, Norsku a jinde. A protože můj spoluhráč Radim Zenkl žil mnoho let v Americe a na Kampu v minulosti vyučoval, Steve nás letos pozval oba, abychom v „bluegrassovém týdnu“ (tomu předchází ještě „Old-time Week“) nejen učili, ale také zahráli na jednom z večerních koncertů lektorů. Ty jsou totiž na Kampu vyvrcholením každého dne, představuje se na nich třemi skladbami vždy zhruba šest lektorů, kteří si často zvou hosty z řad svých kolegů, a je to vždy velký zážitek.

Tuhle příležitost jsem si nemohl nechat ujít. Docela mě totiž zajímalo, jaká je hudební úroveň amatérských muzikantů za oceánem – k nám se samozřejmě dostávají zprávy zejména o těch špičkových profesionálech. Z pohledu organizátora mě ale ještě víc zajímalo, jak se tam dělají dílny (byť tahle je asi pětkrát větší než ty, které pořádám já). Přihlášky na kemp jsou otevřené již rok dopředu a spousta účastníků toho využívá. Podobně jako u nás se mnoho lidí na kemp vrací v prvé řadě kvůli muzikantské partě, až v té druhé kvůli hudbě a výuce samotné.

I když mě obecně víc zajímá tvorba než osobnost „celebrit“, už při prezentaci lektorů první večer jsem byl zdravě vzrušený z toho, že stojím vedle takových ikon našeho žánru jako jsou Darol Anger, Kenny Smith, Wayne Benson, Greg Cahill a dalších. Na stejném pódiu se nám další večer s Radimem dostalo hodně dojemného přijetí od nabitého sálu a za komentáře k našemu vystoupení jsem musel děkovat ještě v průběhu celého týdne.

Po příjezdu každý účastník dostane tlustý sešit. Ten kytarový měl letos 136 stránek a obsahoval materiály od všech pěti lektorů (od každého cca 15 stránek). Dále jsou v sešitě obecné návody a materiály, programy, rozpisy a samozřejmě reklamy. Na Kampu všichni lektoři učí všechny účastníky, kteří se přihlásí na daný nástroj. Kytaristé byli rozděleni do pěti zhruba desetičlenných skupin podle pokročilosti a lektoři mezi skupinami kolovali – u každé vedli dvě dvouhodinové lekce. Možná je to výukově trochu nekonzistentní, ale studenti díky tomu zakusí pět různých přístupů ke hře a výuce a poznají všechny lektory osobně, což v případě velkých jmen je nemalé lákadlo. Také je to prevence vyhoření studentů i lektorů, protože výuka probíhá pět dní.

Z kytarových lekcí jsem měl dobrý pocit a počáteční mírná nejistota (přeci jen to bylo tak trochu poprvé) opadla rychle. Moje povídání bylo pravděpodobně stručnější a jednodušší než u kolegů – rodilých mluvčích –, ale o to víc jsme hráli. Snažil jsem se totiž hodně poukazovat na praktické věci plynoucí z techniky a z teorie, což – jak jsem vyrozuměl ze zpětné vazby od několika účastníků – nebyl přístup úplně všech lektorů. Někteří spíš věci předváděli a hodně mluvili. Dost mě překvapilo, že se mě nikdo (!) ze zhruba padesáti žáků nezeptal na doprovod – všechny zajímalo hraní melodií a sól. Je fér dodat, že na Kampu byla jedna třída věnovaná pouze doprovodné kytaře, ale z mého pohledu (spolu)hráče je doprovod rozhodně důležitější kytarová disciplína než hraní sól. Když jsem tedy toto téma třetí den otevřel a udělal mu krátkou reklamu, všichni to přijali velice vděčně a mně se potvrdilo, že „Amíci se s dobrým rytmem prostě narodí“ je mýtus.

Kromě skupinové výuky byl v programu prostor na Master Class, což je speciální lekce, kde se jednotlivci zapisují ke konkrétnímu lektorovi a ten pak s každým stráví třeba pět minut, zatímco ostatní jsou v roli pozorovatelů. Něco podobného praktikujeme už několik let na našich dílnách, kde se ale jedná o půlhodinové individuálky, kterých se mohou účastnit také ostatní (pokud to ovšem studentovi nevadí). Pro mnoho účastníků to bývají okamžiky největšího ponoření do problematiky a velkých „AHA momentů“. Nejinak to bylo na Kampu. Další zajímavostí v programu byl takzvaný Class Scrabble – hodinová přednáška každého lektora, které se mohl zúčastnit kdokoliv z účastníků. Témata byla opravdu rozdílná: od hudební teorie přes komentovaný poslech až po to, jak uvařit na šňůře dobré kafe.

V programu byl třikrát denně (!) prostor pro pomalý jam session pod vedením lektora. Plaší a méně pokročilí účastníci si tedy rozhodně nemohli stěžovat na nedostatek prostoru pro společné hraní. Dále byl prostor pro nácvik s kapelou složenou z účastníků. Nacvičuje se na koncert, který probíhá v pátek dopoledne. Tady jsem oproti koncertům na našich dílnách vnímal nemalý rozdíl daný snad odlišnou mentalitou. Američané se prostě nebojí prezentovat se před ostatními, nebojí se dělat chyby a dovolí si to užít. I když jsem měl při nácvicích malinko obavy, jestli už tak křehké aranžmá se vlivem trémy na pódiu nerozpadne, dopadlo to skvěle a na bojišti to znělo snad lépe než na cvičišti. Souhra s ostatními a neformální vystoupení patří k nejzábavnějším a nejtrvanlivějším zážitkům i na našich dílnách. Na letošní dílně Bluegrass Vegas, kde skládám kapely z účastníků, kteří se třeba v životě neviděli, se jedna skupina v euforii po závěrečném vystoupení dohodla, že za rok chtějí přijet znovu a hrát úplně ve stejném složení!

Významným prvkem Steveovy dílny je Kamp Store (mimochodem nejlépe značené místo celého areálu 😉 ). Je to obchod, kde najdete nástroje a příslušenství a spousty škol a nahrávek lektorů – zejména těch Steveových. Můžete zde uplatnit nemalé věrnostní slevy za absolvování předchozích kempů. Steve je prostě rozený obchodník, a to nejen svým příjmením :-)4

Velký rozdíl oproti bluegrassovým akcím na starém kontinentě bylo množství účastníků Kampu z řad dětí a dospívajících a jejich často překvapivě vysoká hráčská úroveň. Poslední večer jsme jamovali v univerzitním parku v kruhu s asi deseti dětmi a hudebně to byl opravdu zážitek (nehledě na ten komunitní). V tomhle ohledu jsme v Evropě bohužel hodně pozadu. Také na loňském IBMA – World of Bluegrass jsem viděl jamovat zejména juniory – všude, pořád a kvalitně.

Nejsilnější dojem, který jsem si ale z Kampu odvezl, je otevřenost a pozitivní přístup lidí, se kterými jsem se tam potkal. Všichni jsou neskutečně přátelští, upřímní a nebojí se říct nahlas pozitivní věci, které si my Češi často pouze myslíme. Po našem koncertě v nashvillském Station Inn, který se konal další týden a kde si s námi zahráli i čeští juniorští účastníci Kampu, jsem si o tom s nimi krátce povídal. I oni si velmi rychle udělali ve Státech kamarády a já je ponoukal k tomu, aby si tuhle „věc“ přivezli domů. Jestli se od Američanů opravdu potřebujeme něco učit, možná to není nutně muzika, ale právě tento nehodnotící a podporující přístup k ostatním.

Na závěr této reportáže chci poděkovat Petrovi Brandejsovi za to, že mě před dvaceti lety s důvěrou uvedl do světa dílen, workshopů a učení, díky čemuž dnes můžu dělat, co mě baví a ostatním pomáhá. Musím též poděkovat zejména svému parťákovi Radimovi Zenklovi – nejen za společné muzicírování v posledních letech, ale také za to, že nás na letošní Kamp „nanominoval“ oba a že se postaral o mé pracovní vízum, bez kterého by to nešlo. Více fotek z letošních cest (nejen s Radimem a nejen do USA) najdete zde. A děkuji Steveovi Kaufmanovi za bezvadnou organizaci, za důvěru a za pozvání na příští, již 30. ročník Kampu v roce 2026. Pokud byste si chtěli udělat výlet do Spojených států spojený s muzikou, Steve Kaufman’s Acoustic Kamp můžu vřele doporučit (informace na flatpik.com). Pokud je to pro vás přece jen z ruky, samozřejmě vás moc rád uvidím na některé z pěti ATAmusic dílen ve Zlatých Horách, což máte za rohem. Těším se na setkání!

Ondra Kozák

 

* Pozn.: V Americe se dílnám říká často kempy – camps. Termín „Kamp“ je vtipná hříčka s písmeny (pravděpodobně pochází ze Steveova příjmení) a zároveň brandové označení – spoustu slov obsahující písmeno C najdete v tištěných a online materiálech s písmenkem K (doména flatpik.com, oslovení „Kampers and Kompanions“…).