Proč, co a jak cvičím

Proč, co a jak cvičím

S nástrojem v ruce trávím část každého dne. V poslední době si v mnoha oblastech života svého i kolem mne často kladu otázku “Proč?”. Jednak se tím chystám na období, které co nevidět přijde u našich dětí, ale hlavně mi hledání odpovědí pomáhá snadněji proplouvat spletitostmi moderního světa. V tomhle článku odpovídám na otázku, proč cvičím. Nejen sobě, ale taky vám, které to zajímá. Dovolím si předpokládat, že vás v tom případě kromě proč zajímá také jak. Tenhle článek není jen o tom, proč a jak cvičím, ale také o tom, jak bych chtěl (nebo měl) cvičit. Vím, že když ho budu psát trošku ambiciózně, donutí mě to pak cvičit víc a správněji. Jaká to průhledná berlička nebo spíš hůl, že?

Kapitoly:

 

Tento článek si můžete také poslechnout v audio verzi jako 18. díl ATAmusic podcastu:


Moje motivace a inspirace

Budou to tři roky, co jsem se rozhodl odejít ze “seriózního” zaměstnání vědeckého pracovníka a živit se tím, co mě baví. Od té doby jsem četl mimo jiné následující tři knihy, jež mě nasměrovaly na cestu, kterou se snažím ubírat dnes a denně.

Robert Vlach: Na volné noze

Jak jsem si ji pro sebe shrnul čtěte zde a pro účely tohoto článku cituji jeden z mých závěrů:

Nazývat se profesionálním hudebníkem a hrát tak, jak se ode mě v dané situaci čeká, nestačí. Musím systematicky a pravidelně cvičit, skládat, aranžovat, vystavovat se nekomfortním polohám na pódiu, ve zkušebně, ve studiu a před kamerou, které mě nutí se maximálně koncentrovat na výkon, smysluplně improvizovat, inteligentně bavit a u toho se tvářit, že o nic nejde. Aspoň tak jsem si na sebe vztáhl výzvu autora k systematickému zvyšování “osobního kapitálu”.

Cal Newport: So Good They Can’t Ignore You

V češtině vyšla jako Tak dobří, že vás nepřehlédnou. Vychvaloval ji Robert Vlach ve své výše zmíněné knize. Mě osobně způsob, jakým je kniha psaná, moc neoslovil. Přeskakoval jsem celé dlouhé pasáže a dokola se opakující argumentace a shruntí. Když to velmi zjednoduším, zůstalo ve mě zejména ponaučení z obálky knihy: Tvrdě pracujte a výsledky se dostaví.

Tom Heany: First, Learn To Practice

Tohle je jedna z nejlépe hodnocených knih na téma Jak správně cvičit. Tato otázka mě logicky začala zajímat, když jsem si na sebe vztáhl závěry z předchozích dvou knih. A taky protože učení, které u žáků předpokládá domácí cvičení, je jedna z mých hlavních činností a chci ji dělat lépe. Značná část tohoto článku vykrádá – pardon překládá do češtiny – závěry právě této knihy, kterou doporučuji k pozornosti všem aspoň malinko ambiciózním hudebníkům.

Co mě baví na mém hraní aneb proč cvičím

Hned na začátku bych rád uvedl na pravou míru jednu důležitou věc. Spousta zde uváděných praktik a doporučení vám může připadat přehnaná. Každý muzicíruje z jiných pohnutek a s jinými ambicemi. Já se třeba snažím dělat hudbu profesionálně, což pro mě neznamená jen hraní za peníze, ale zejména usilovně a nekonečně pracovat na zlepšování svých muzikantských dovedností a celkového dojmu z vystoupení. Navzdory svým rozsáhlým lektorským aktivitám a z toho plynoucím domněnkám mnohých žáků mi však opravdu nevadí, když někdo hraje mimo rytmus nebo zpívá falešně. Skutečně ne! Pokud ho/ji takové muzicírování dělá šťastným/šťastnou a zároveň tím nekazí štěstí někoho jiného (například lépe slyšících spoluhráčů v kapele), vidím v tom zejména onu krásu hudby – schopnost zkrášlit lidem život. Pokud tedy hrajete nebo zpíváte “jak vám ruce/zobák narostly” a dělá vám to takto radost, nenechte si ji prosím tímto článkem v žádném případě vzít. Mě na muzice samozřejmě baví spontánnost a její přírodní syrovost. Někdo zase rád zpívá písničky svých idolů, někdo je rád středem pozornosti a proto hraje nahlas, někdo má rád adrenalin rychlých temp, někoho prostě těší být obklopen kamarády – muzikanty atd. Pokud jsou tyhle věci pro vás to hlavní, tento článek vás nejspíš příliš nezasáhne. Jak jsem ale naznačil, každému dle jeho přístupu a pokročilosti dělá hudba radost jiným způsobem. Mně osobně dělá velkou radost, když zvuky, co vyluzuji, se tu a tam podobají nahrávkám mých oblíbených interpretů, když se mi daří hrát do rytmu, když v improvizaci sám sebe příjemně překvapím, když pozoruju zlepšení v kvalitě tónu a pěveckém rozsahu atp. Proto cvičím.

Pokud cítíte, že by vaše muzicírování mohlo znít lépe, pokračujte ve čtení článku směle dál. Kdybyste si z něj odnesli jen jedinou praktickou informaci, jeho účel byl splněn. (POZOR, PROZRAZENÍ POINTY: Prosím, nechť je onou jedinou informací “Cvič s metronomem!“). Pokud nic konkrétního nedostatečného ve svém hraní neslyšíte, zkuste sami sebe nahrát a v klidu si to poslechnout. Pořád nevidíte žádnou cestu ke zlepšení, avšak cítíte, že to není ono? Pak bude fajn najít si učitele, zajet na hudební dílnu (třeba tu naši) a/nebo začít poslouchat dobré nahrávky. O významu poslouchání pro muzikanty jsem napsal článek před rokem a mimo jiné tam píšu:

Poslechem dobré hudby cizelujete svůj vkus a tak dokážete sami snadněji posoudit kvalitu vaší hry.

Jsem si jistý, že nahrávky mi byly a jsou nejlepším učitelem. Nevím, jak jste na tom s respektem k autoritám a tvrdohlavostí vy, ale na mě vždy víc než doporučení učitelů a kritiků fungovalo mé vlastní uvědomění si, že je něco špatně a dalo by se to zlepšit. A tohle zjištění by těžko mohlo přijít, kdybych neměl srovnání s něčím lepším – s nahrávkami. Při poslechu nahrávek je také důležité trénovat kritické slyšení. Slovy Toma Heanyho: Get your ears used to “Perfect”, tedy Navykněte své uši na to, co znamená perfektní. To pomáhá lépe odhalovat chyby ve vlastním hraní. Když si dnes pustím nahrávky z doby, kdy jsme začínali s mou první kapelou, slyším tam plno chyb, které jsem tenkrát vůbec nevnímal. Postupem času jsem se zlepšil nejen v hraní, ale také ve slyšení. A to považuju za minimálně stejně důležité. A taky proto dnes cvičím víc než dřív, protože díky zbystřenému sluchu pořád slyším další a další nedostatky svého hraní.

Skupina Křeni. Foto: Nikolas Stergiadis

A ještě jeden důvod ke cvičení mám. Jednoduše mě baví. Snad pro to vědomí, že cvičení opravdu funguje, protože od doby, kdy cvičím opravdu každý den a efektivněji, pozoruji mnohem rychlejší zlepšování se. Nejhůř se mi poslouchají nahrávky mého hraní na housle, ale přitom mám ten nástroj neskutečně rád. Momentálně už asi 3 týdny skoro každý den začínám tím, že cvičím na housle, i když mě v dohledné době žádná houslová výzva nečeká. Prostě mě to baví. Tom Heany píše ve své knize, že pokud vás cvičení nebaví, musíte věci zkoušet a měnit tak dlouho, až vás to bavit začne. Jak prosté!

Proč necvičím

V rozhovorech pro ATAmusic podcast se občas ptám hostů, kteří učí, na nejčastější chyby jejich žáků. Už několikrát jsem dostal odpověď, že jim chybí motivace a výdrž při domácím cvičení, bez kterého to přitom nejde. Je pravda, že bych mohl cvičit víc a hlavně cítím, že jsem mohl a měl cvičit víc v dětství. Proč jsem necvičil, nebo proč obecně lidé necvičí, kolik by chtěli či měli?

Je tolik dalších lákadel, kterými se dá příjemně strávit čas.

Počítač v pokoji mám už od dětství a i když mu vděčím za mnohé dobré, tak také za to, že jsem cvičil méně, než bylo potřeba. Televizi už naštěstí nemám spoustu let a je to velký příspěvek do časového fondu. Stejně jako třeba doplněk do internetového prohlížeče Kill News Feed, který mi skrývá obsah Facebooku na počítači. Taky si začínám vymýšlet důmyslnější řešení pro lepší soustředění při cvičení, jako třeba nedávno instalaci opěrek na ruce u křesla při pracovním stole, takže nemůžu prostě u počítače hrát. Musím vstát a jít si sednout na jinou židli mimo dosah obrazovky.

Už je pozdě, jsem starý. Je mnoho lepších, které nedoženu.

Když slyším někoho lepšího, mám chuť spálit kytaru…

Tímhle jsem naštěstí nikdy netrpěl a funguje to u mě přesně obráceně. Když slyším někoho lepšího, nejraději bych odešel v půlce koncertu proto, abych mohl hned začít cvičit. A už nějakou dobu se nesnažím s nikým poměřovat, protože to nejde – muzika není sport. Chápu, že je nám vrozená nějaká soutěživost, ale v muzice pro ni opravdu místo nevidím. Právo hrát má úplně každý!

Nebaví mě to.

Cvičení mě nebavilo v době, kdy mi někdo jiný říkal, že bych cvičit měl. Bylo to typické cvičení podle osnov základní umělecké školy, tedy stupnice, etuda, přednes. Dnes to vnímám jako skvělou kombinaci, ale tenkrát jsem prostě nevěděl, k čemu je dobrá stupnice a etuda a rozhodně jsem je necvičil správně. Dnes to vím a jejich cvičení mě baví. Vím, že se při nich mám soustředit nejen na noty, ale i na tón, intonaci, správné pohyby rukou. Když v tom budu hledat pěknou muziku, budu zklamán, znuděn a začnu tuhle část cvičení přeskakovat, protože to většinou pěkná muzika není.

Co je to cvičení. A co není cvičení.

Podle Toma Heanyho má cvičení několik definic, např.:

  • Cvičení je hledání a osvojení si ideálních pohybů, které jsou potřeba pro hraní muziky.
  • Cvičení je rozvoj a uchování koordinace mezi ušima a rukama.
  • Cvičení je účelné opakování.

Podle mě jsou všechny skvělé. Já bych k tomu dodal, že cvičení vnímám jako maximálně soustředěné zapojení sluchu a zraku k tomu, abych kriticky hodnotil svoje hraní. Jedna ze zásad, kterou Heany doporučuje dodržovat, je být k sobě upřímný a během cvičení se ptát “Dělám opravdu to, co si myslím, že dělám?” Je totiž potřeba říct, že ne každý čas strávený s nástrojem je cvičení. Těch dalších činností je spousta a jsou taky potřebné, užitečné a zábavné, např. hraní písniček, skládání, aranžování, experimentování se zvukem, improvizace, brnkání s nahrávkami nebo u televize atd. Ale to není cvičení. Pokud je mým cílem se v něčem zlepšit a vím, že cvičení k tomu pomáhá (a mně pomáhá), dávám si pozor na to, jak svůj čas s nástrojem trávím. Protože je mou přirozeností (stejně jako u většiny lidí) sklouzávat k činnostem, které mi jdou dobře. Ovšem cvičení je práce na věcech, které mi nejdou a při kterých si připadám jako neumětel.

Během cvičení učíme svaly správným pohybům, abychom pak na ně nemuseli při skutečném hraní myslet a mohli se věnovat méně technickým věcem – procítěné prezentaci, emocím, rytmické souhře v kapele, písni jako celku (příběhu), úsměvům a očnímu kontaktu se spoluhráči/publikem, předstírání, že to nic není, atd. Jedna z kapitol Heanyho knihy se proto jmenuje Umíš to tehdy, když to umí tvoje ruce. Tím vysvětluje, co je tím účelem onoho opakování, o kterém píše v jedné z definic cvičení (Cvičení je účelné opakování). V knize je poukázáno na rozdíl mezi tím, jak se učí náš mozek a jak se učí naše ruce. Hlava se učí nesrovnatelně rychleji tím, že novou věc prozkoumá a informaci o ní si spojí s těmi už uloženými. Ale ruce, resp. svaly obecně takto nefungují. U těch se návyky vytvoří opakováním pohybu. To ale znamená, že hlava to umí vždycky rychleji než ruce a často máme tendenci považovat věc za zvládnutou, i když tomu tak vlastně není. A proto je potřeba při cvičení zejména problematická místa mnohokrát zopakovat.

Je zřejmé, že cvičení není zdaleka to stejné co hraní. Jsou to dokonce velice odlišné činnosti, které Tom Heany vystihl v následující tabulce.

HRANÍ CVIČENÍ
soustředění na hudbu soustředění na pohyb
potěšení z dobrého hraní potěšení ze zlepšování se
zajímá nás celek zajímají nás kousky skladby
většina rozhodnutí už byla učiněna stále činíme rozhodnutí
zapojujeme cítění zapojujeme myšlení

Dobré návyky pro cvičení

I když to není výslovně zmíněno, přijde mi, že kniha Toma Heanyho cílí převážně na instrumentalisty hrající klasickou hudbu. Ta, jak známo, klade na hráče opravdu velké technické nároky. S ní spojená didaktika je propracovaná a vyvíjela se desítky a stovky let. Není divu, že pokud chce člověk ve světě vážné hudby dosáhnout výraznějších úspěchů, měl by začít v dětství a opravdu tvrdě dřít. Naproti tomu jsou ale žánry, které technickou a teoretickou vybavenost hráčů zdaleka tolik nevyžadují a těží víc ze síly písně, spontánní hudebnosti, lidových tradic nebo schopnosti improvizace. Myslím, že bluegrass a z něj vycházející hudba (což je muzika, které se nejvíc věnuji) si bere z každého něco. Na jednu stranu bývá rytmicky a harmonicky dost jednoduchá na to, aby si i nováček mohl zahrát s profesionály. Na stranu druhou rychlá tempa a důraz na přesné vokály vyžadují poměrně hodně domácí přípravy, pokud má výsledek znít dobře. Tady je pár rad pro efektivní cvičení, které považuju za užitečné:

Cvičte pomalu

Dává nám to potřebný čas k soustředění se na detaily. V pomalém tempu více vyniknou systematické (opakované) chyby, které v rychlosti prostě “tolik nevadí”, např. různé nepřesnosti levé ruky, rytmické výkyvy pohybů pravé ruky, intonační problémy, nehudební pazvuky atd. Pomalé tempo taky zmenšuje svalové napětí, hrajeme tedy víc uvolnění (to chceme!).

Cvičte po částech

Zahrát pětkrát dokola celou píseň není cvičení. Pokud je v ní nějaký problém, dostaneme se k němu právě jen pětkrát. Když se zaměříme jen na ono místo, procvičíme ho za stejný čas mnohonásobně více. Ony “části” můžou být jednak takty nebo skupinky taktů, ale také třeba jen rytmus dané pasáže nebo naopak jen výšky několika po sobě jdoucích not bez nutnosti cvičit je hned v rytmu. Příklad: umím zahrát sólo, ale nedokážu na něj nastoupit včas – to je problém rytmický, k jehož řešení možná ani není nezbytně potřeba nástroj (zkuste si to nejdříve zazpívat), natož hrát skladbu od začátku do konce.

Cvičte jen soustředění

Pokud při cvičení myslím na něco jiného, je to spíš brnkání. Většinou mi pomůže dát si krátkou pauzu. Ty je nicméně dobré dělat pravidelně u jakékoliv soustředěné činnosti. Pokud mě trápí jiný problém, který nemůžu pustit z hlavy, většinou z toho cvičení moc není. Pro lepší soustředění taky pomáhá vyhradit si na cvičení pevný čas v určitou denní dobu.

Zapojte zrak

Při cvičení používám rád zrcadlo. Zrak dobře vidících lidí je mnohem lépe vytrénovaný smysl než sluch. A protože jsem viděl už spoustu skvělých hráčů, vím, jak u hraní vypadají jejich ruce, postoj, držení nástroje atd. Skoro vždy to na mě působí velmi uvolněně – jako by se nic nedělo. A protože se kloním k názoru Chrise Thileho, že spíš existuje ta správná technika než že je jedno (resp. individuální věcí), jak to kdo drží, snažím se kontrolovat svoje ruce a celkovou uvolněnost vizuálně.

Buďte optimističtí

Protože je prokázáno, že cvičení pomáhá.

Buďte trpěliví a vytrvalí

Existuje teorie, že pro dosažení špičkové úrovně v libovolné činnosti potřebuje člověk 10.000 hodin tréningu. Je to samozřejmě těžko prokazatelná teze, nicméně dobrým hudebníkem se nestanete za týden a špičkovým za rok. Bude to chtít čas a trpělivost. A protože překážky zaručeně přijdou, je fajn mít sepsané svoje cíle a nějaký dlouhodobý plán cvičení a držet se ho. Může být klidně velmi skromný (1 – 2 položky), ale pomůže hledat cestu namísto výmluv. Já se nacházím ve fázi, kdy cvičím konkrétní skladby pro svou chystanou desku a pro svá sólová vystoupení, což je cíl sám o sobě. Ale z doby, kdy jsem takhle jasné cíle neměl, mám sešit, kde mám na první stránce napsané dlouhodobé cíle (na prvním místě je hrát lépe do rytmu…). Občas se k němu vracím a na dalších listech zaznamenávám vývoj. Píšu si věci, které jsem konkrétně cvičil, teď tam například čtu rok starý zápis “vzory ze stupnic na sousedních 2 strunách v protipohybu” (bohužel si nemůžu vzpomenout, co jsem tím myslel). Značím si věci, které mi nešly a které stojí za to, abych se k nim vrátil. Zapisuji nápady na další cvičení a teoretické poznámky ohledně “mých” harmonický objevů na nástroji, o kterých jsem jistě už několikrát četl, ale dokud si na to nepřijdu sám, je to jen čtení.

Udělejte si pohodlí

Pokud má cvičení fungovat, nemůžu řešit, že je mi zima, že pro tmu nevidím na hmatník, že mě tlačí židle, že musím třikrát vstávat pro nějakou pomůcku, že jsem nezaplatil fakturu, že nám pláče dítě pod oknem atd. Co nedělám, ale měl bych, je nějaké fyzické rozcvičení, které rozproudí krev v těle před hraním.

Buďte na sebe přiměřeně přísní

Opravdu cvičím, nebo si jen brnkám? Poslouchám, jak mi to doopravdy zní, nebo mi v hlavě hraje známá nahrávka a mě jen těší, že se tomu mé hraní podobá? Když udělám chybu, vrátím se kousek zpět a zkusím to znovu. Pokud se chyba opakuje, hodně zpomalím, sleduju prsty a přemýšlím, kde dělají systematickou chybu. Když mi něco novějšího stále nejde, dám si pauzu. Hlava to potřebuje a po té chvíli to ruce často kupodivu zahrají v pohodě. Dřív jsem si třeba tvrdohlavě umínil “Zahraju to pětkrát po sobě bez chyby jinak nejdu spát”. To se mi moc neosvědčilo, protože jsem akorát hrál v křeči a ve strachu z chyby.

Co a jak cvičím

Jak bude vaše cvičení probíhat samozřejmě záleží na tom, jakou muziku hrajete, jak jste pokročilí a jaké máte ambice. Protože hodně učím na bluegrassových dílnách, uvedu zde doporučení, které bych dal nějakému typickému účastníkovi takové akce. Vychází koneckonců z toho, jak a co cvičím já. Samozřejmě zdaleka ne vždy se dokážu následujících bodů držet, ale jak už jsem zmínil výše – to, že to teď napíšu do článku, mi bude dalším bičíkem dohlížejícím na to, abych pak skutečně takto cvičil.

Rozehrávám (a rozezpívávám) se

A to nejen před vystoupením, ale i před samotným cvičením. Neosvědčilo se mi skočit rovnou na to nejtěžší, co potřebuju nejvíc cvičit. Protože jsem nerozehraný a ruce jsou ztuhlé, zaručeně mi to nepůjde moc dobře. Akorát si vytvořím psychický blok spojený s danou pasáží nebo skladbou, kterou pak podvědomě vnímám jako opravdu těžkou. To si s sebou samozřejmě hlava pak bere i na pódium a s blížící se “kládou” přechází do křeče a hned za ní také tělo. Výsledek se dá předpovídat s velmi vysokou pravděpodobností. Když se mi to pak náhodou podaří zahrát dobře, nečekaný “úspěch” mě pravděpodobně rozhodí a pokazím něco v následující chvíli vinou nesoustředěnosti.

Rozehrávám se tedy na něčem, co znám dobře (klidně dětská písnička, jednoduchá instrumentálka, ale taky třeba jen dlouhé tóny, improvizace, stupnice) a ve velmi pomalém tempu (40 – 50 bpm). Mám tedy dost času poslouchat, jestli mi to někde nedrnčí, nevrže či neladí (chci primárně vyloudit co nejhezčí tón) a zároveň trénuju hraní v pomalých tempech. Většinou se mi daří, aby tohle znělo dobře hned po chvíli, protože hraju jednoduchou nebo velmi známou věc a je to hodně pomalu. To je důležité pro mou psychiku. Prostě mi přijde, že hraju krásně. Tahle fáze může trvat pět minut (cítím, že “to tam je” ještě ze včerejška) ale taky půl hodiny. To když na dané téma začnu improvizovat a zkoušet melodické variace v již trochu rychlejším tempu, takže to pak víc připomíná muziku.

Co se týká zpívání, začal jsem ho po technické stránce řešit relativně nedávno – po naší první Gillově vokální dílně. Byl jsem překvapený, že se zpěvem to funguje velmi podobně jako s hraním. Rozezpívání, důraz na správnou techniku, cvičení a zejména pravidelné používání hlasu (zpívání si doma) mi prostě pomáhá. Po koncertě lektorů na loňské dílně Bluegrass Vegas mi to nezávisle na sobě přišlo říct asi šest lidí, kteří mě znají už několik let. Ale především to cítím já sám a to je nejdůležitější, protože dobrému zpívání i hraní nesmírně pomáhá psychika a jistá dávka sebevědomí.

Cvičím techniku

Mám představu o tom, jak bych chtěl, aby se pohybovala levá i pravá ruka, a občas na to zkouším zařadit nějaká cvičení. Např. pro pravačku na kytaru crosspicking v různých variantách, na housle různé shuffly, pro levačku pak intervalové vzory ze stupnic nebo rozklady akordů. Jo – a hraju to pomalu…

Cvičím muziku

V mé žákovské knížce z hudební školy by tato fáze odpovídala položce “přednes”, zatímco předchozí dva body by byly ve sloupečku Stupnice a Etuda. V téhle chvíli už mě ruce dost dobře poslouchají, jsem tak nějak sžitý s nástrojem a jsem schopen jednak relativně rychle zahrát na nástroj, co si hlava vymyslí, a zároveň dobře slyším nedostatky. Můžu tedy hrát skladby, které chystám na vystoupení nebo nahrávání, vymýšlet a spojovat licky, které jsem pak schopen používat při improvizacích, opakovat si starší repertoár, učit se nové fiddle tunes nebo skladby z jiných žánrů (jazzové standardy, irské skladby, atd.).

Rád se taky věnuju rozvoji improvizačních schopností, takže zkouším různé variace a transpozice skladeb a melodických témat nebo volnější improvizaci na základě nějakého harmonického schématu (např. dvanáctitaktového blues). Tím se sice dostávám trochu mimo definici cvičení, ale je to pro mě důležité a užitečné. Věnuju se také skládání, aranžování, transkripcím (přepis mých nebo cizích partů do not/tabulatury), dnes už spíš výjimečně zkoumám taky nějaké instruktážní materiály (školy, videa). Zato velmi rád v autě poslouchám podcasty. Některé z nich se věnují právě tématu cvičení a zlepšování se v muzice obecně (např. Musicality Podcast a koneckonců i ten můj).

V poslední době se aktivně chystám na sólová vystoupení, na kterých mi velice záleží a která na mě kladou mnohem větší nároky než hraní v kapele. Velkou část mého cvičení tedy trávím zkoušením živého vystoupení, což obnáší hraní ve stoje, na aparát a s odposlechem. Skladby si nahrávám, s odstupem je poslouchám a přemýšlím, jak na mě působí. Skoro vždycky působí zbrkle, než si časem a opakováním sednou. Zatím jsem se nedopracoval k tomu, že bych nainstaloval i pódiové osvětlení, to už bych si asi připadal malinko divně. Ale mnohokrát jsem si již na sobě ověřil, že čím méně věcí ponechám náhodě a čím víc rušivých vlivů jsem schopen odfiltrovat, tím lépe hraju a zpívám. Proto trénuju vystupování.

Metronom

Když budete poslouchat živé nahrávky nebo sledovat koncerty špičkových muzikantů, zjistíte zajímavou věc. Občas dělají chyby. Objevují se různé nedohmaty, falešné noty, sem tam i vyloženě nějaký ten “soused”. Ale prakticky vždy je to do rytmu. Proto to málokdo postřehne, případně se to považuje za záměr nebo se to připíše na vrub feelingu. Když se naproti tomu odehraje chyba rytmická, podle jejího rozsahu si jí všimne několik lidí nebo úplně každý, protože to prostě přestane šlapat, spadne řemen, rozsypou se brambory atp. Ne nadarmo je rytmus považován za možná nejdůležitější věc v muzice. I skladby zdánlivě bez rytmu (Vínečko bílé) by při jiném rytmickém pojetí prostě zněly divně. Když jsem začínal hrát na kytaru, zajímalo mě jako kluka především jaké noty hrát (řešil jsem tedy jejich výšku) a vzrušovala mě rychlá a dojímala pomalá tempa. Nebyl jsem od začátku zvyklý cvičit výhradně s metronomem, protože i když jsem věděl, že je důležitý, šlo to i bez něj. Hlavně doma (bez spoluhráčů) to totiž zní rytmicky docela v pořádku. Problém nastane, když hrajeme s někým dalším, což chceme dělat skoro všichni. Ne že bych hrával úplně rytmicky špatně, ale trpěl jsem tím velmi častým problémem, kdy má člověk v těžších místech tendenci malinko zrychlit. Asi aby to měl rychle za sebou nebo aby se už přesvědčil, jestli uspěl. Celek se sice nerozpadne, ale tok hudby dostane rytmický kopanec a kapela nebo onen nešťastník na to pak musí zareagovat. Na tenhle problém metronom upozorňuje velice dobře a proto je dobré ho používat.

Ale i do větších problémů se mohou muzikanti dostat cvičením bez rytmické opory. A tou nemusí být jen metronom, ale stačí i nahrávka, klidně zpomalená (dnes to jde přímo na YouTube a v každém slušném počítačovém přehrávači). Loni jsem se potkal s několika žáky, kteří hráli poměrně těžké skladby, ale když udělali chybu nebo měli výpadek, danou pasáž opakovali, místo aby pokračovali podle doprovodu dál. S takovým člověkem je bohužel souhra utrpením, resp. věc nemožná. Cvičení s metronomem, nahrávkou nebo programem pro hraní doprovodu tento velký problém pomáhá řešit.

Jiný problém představuje postupné zrychlování nebo (méně časté) zpomalování v průběhu celé skladby či sóla. Když to dělá jeden hráč výrazněji než zbytek kapely, je potřeba to řešit individuálně cvičením s metronomem. Když to dělá celá kapela v rámci několika málo bpm a hlavně všichni zároveň, osobně to nepovažuji za problém, který bych řešil používáním metronomu na zkouškách. Podle mě je pak taková muzika, kdy nikdo nespustí oči a uši z metronomu, malinko ustrašená a nudná. A zůstává nudnou, i když se pak metronom vypne. Nicméně se na to pohledy různí a pokud máte v kapele rytmické problémy, můžete tohoto nekonfliktního člena na zkoušku přizvat.

Je celkem jedno, jaký metronom používáte (kvůli přesnosti preferuji digitální), ale mám pár doporučení k tomu, jak ho používat:

  • Musí hrát dostatečně nahlas a musíte ho vnímat. Jsou lidé, kteří dokážou úspěšně hrát celou skladbu úplně mimo jeho ťukání a nepřijde jim, že je něco špatně. Vždyť hraju s metronomem! S tím souvisí následující rada:
  • Používejte ho, jen když je potřeba. Což je skoro vždy, ale pokud vám ťuká a vy přitom třeba jen hledáte pozice tónů na hmatníku, pěstujete si schopnost ho ignorovat. V tu chvíli totiž pouze ruší.
  • Než začnete hrát, chvíli ho pouze poslouchejte. Měli bychom se v tempu písně/sóla/pasáže “zabydlet” ještě před tím, než začneme hrát.
  • Klidně ho nechejte ťukat často (hustě), například na každou osminovou nebo i šestnáctinovou notu, v principu s každým nebo s každým druhým brnknutím. To vám dá okamžitou informaci o tom, ve kterém místě je rytmický problém. Pokud ale vaše hra netrpí na to, že by noty byly ve shlucích, pak můžete klidně experimentovat s dalšími nastaveními metronomu, např. nechat si ho ťukat na lehké doby (to, co často hraje mandolína/malý buben), jen jednou do taktu a to i na různých pozicích (třeba 7. osmina v taktu) nebo ještě řidčeji (některé metronomy umí ťukat velmi pomalu, např. tento dokonce jen jedenkrát za minutu – 1 bpm). Zatím nejsem ve fázi, kdy bych v těchto nastaveních metronomu nacházel užitek, ale třeba, snad, jednou… Jisté je, že řidší ťukání vás nutí více spoléhat na vaše vnitřní hodiny a tak je trénovat.
  • Zdá se vám, že hrajete v perfektní synchronizaci s metronomem? Zkuste si kousek sebe nahrát, ideálně v pomalém tempu a do nějakého nahrávacího programu, který vaše “mrkvičky” vystaví nemilosrdnému vizuálnímu soudu. Tohle je problém, který vadí zejména ve studiu při nahrávání do nějakého rytmického podkladu.

Pár tipů na závěr

Pro vás, co jste dočetli až sem, mám ještě pár osvědčených tipů:

  • Každá sebemenší překážka bránící ve cvičení může znamenat výhru lákavější zábavy (internet, televize, hraní počítačových her, sledování videí, na kterých někdo jiný hraje počítačovou hru atp.). Proto svoje nástroje ukládám do kufrů jen na cestách. Doma jsou po ruce a ideálně ve stojanu.
  • Všechny věci, které potřebuji ke cvičení, se snažím mít pořád nachystané. Tři základní věci – metronom, ladičku a nahrávátko – mám v mobilu a ten mám tak jako tak u sebe vždy. Pak občas nějaké noty, texty a seznamy skladeb. Jsem rád, když to nemusím hledat a proto to nejraději ukládám na bytelný notový stojan.
  • U harmonicky složitějších skladeb (méně pokročilí hráči to ale samozřejmě ocení i u relativně jednodušších kousků) se hodí používat nějaký program pro hraní doprovodu. Pokud máte v/na nástroji snímač nebo mikrofon, poslouží skvěle looper. Nedávno jsem byl na workshopu Casey Driessena. Ukazoval, jak si pro cvičení rychle vytvoří v looperu rytmický základ a na něm zkouší různá cvičení (stupnice, intervaly, rozklady akordů, improvizace). To pak jistě člověka baví o trochu víc než prostý metronom.
  • Kdo má rád statistiku a chce další stimul ke cvičení, může si čas strávený nástrojem velmi snadno měřit např. pomocí aplikace Toggl. Tohle jsem vydržel jen měsíc.
  • Další tipy na vychytávky pro muzikanty jsem sepsal do tohoto článku.
  • Pokud máte problém se ke cvičení donutit, stanovte si nějaký cíl, který budete veřejně deklarovat. Ať už to bude domluvené vystoupení v domově důchodců, holedbání se kamarádovi, že se do příštího jamu naučíte novou instrumentálku, přihláška na dílnu, nebo příslib rodině, že si u vánočního stromečku zazpíváte francouzskou koledu. Já sám si tyhle “tortury” chystám a fungují (snad díky mé tvrdohlavosti, sklonům k puntičkářství a obav z trapasu) naprosto skvěle.

 

Myslím, že to byl Woody Allen, kdo řekl, že jen dostavit se znamená 80% úspěchu. Klidně zapomeňte na všechny rady, co jste četli v tomto článku, v knize Toma Heanyho nebo kdekoliv jinde. Pokud je ten výrok pravdivý, 80% svého zlepšení si můžete pojistit už tím, že si pravidelně sednete s nástrojem. A můžete vlastně i stát.

 

Pokud se vám článek líbil, sdílejte ho s přáteli nebo mě můžete podpořit v dalších podobných aktivitách. 

 

  2 015x

2 komentáře u „Proč, co a jak cvičím“

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.